Předtím, než jsem započala svoje Putování kolem ČR, připravila jsem sama sobě třídenní test v podobě 88 kilometrů. Dala jsem si snadný úkol - ujít tuto vzdálenost zatím jen nalehko, přespávat v pohodlíčku v penzionech a zjistit, na co je třeba být pro delší cestu s větší zátěží připravená.
Koncept mého putování je takový, že vždy oslovím desítky svých přátel a známých s nabídkou, že se ke mně mohou na jakkoliv dlouhý úsek cesty přidat. Tak jsem učinila již v této testovací předetapě.
Vytvořila jsem na Facebooku skupinovou konverzaci a pozvala jsem do ní asi na 60 mých známých z různých kruhů. Než jsem se ovšem jala vysvětlovat svoji nabídku, nevím už proč, musela jsem odběhnout od počítače.
Mám celkem pestrou škálu kamarádů. Zjistila jsem ovšem, že všichni trpí stejným strachem - ocitnout se ve skupinové konverzaci s tam podezřelým názvem. "S Lucinkou za dobrodružstvím" totiž vyvolalo v mých přátelích pocit, že zrovna oni jsou v chatu omylem. Než jsem se vrátila k počítači, stihli si mezi sebou vyměnit několik vyděšených selfíček, zmatených otázek, později i hravých hypotéz. Velmi jsem se pobavila, jak tvůrčí dokážou lidé být, když je necháte v "Lucinčině dobrodružství" na chvíli bez dozoru.
Výlet jsem naplánovala na víkend před velikonočním pondělím. Startovala jsem z mého tehdejšího bydlení ve středu Brna, pokračovala jsem na Mendlák a k přehradě a pak přes Rosice, Silůvky a další městečka, vesnice, pole, louky a lesy až do Pohořelic.
Tahle trasa v sobě měla jen jednu jedinou logickou myšlenku - nasbírat něco kolem 80 kilometrů - a jednu tužbu - navštívit Pohořelice.
Dělala jsem totiž jeden čas uvaděčku v HaDivadle, kde se hraje skvělá inscenace podle románu Kateřiny Tučkové "Vyhnání Gerty Snirch". V ní je líčeno násilné vyhnání německého obyvatelstva (vesměs žen, dětí a starců) po druhé světové válce z Brna. Právě Pohořelicemi vyhnanci prošli a v nich se na chvíli utábořili.
Jako uvaděčky jsme v Gertě hrály komparzní role na smrt unavených žen.
"V Pohořelicích zastavujeme!" zazní replika, načež do nás ozbrojený muž - Čech strčí a my popadáme k zemi. Chtěla jsem také do Pohořelic dojít, zastavit v nich, ale na rozdíl od těch německých žen pak sednout na autobus a vrátit se zpátky do Brna! A aspoň si na ně při té dlouhé chůzi vzpomenout.... Spoiler: památník, který tam na jejich počest někde stojí, jsem nenašla.
Na první den se ke mně přidala jedna kamarádka a já se tedy před ní mohla ukázat jako skvěle zorientovaná, praktická a připravená vedoucí výpravy....
Dovolte mi teď jedno velké HA a ještě jedno a mnohem větší HA!
Přišlo poučení číslo jedna: mapa bez kontextu není mapa! Jinými slovy,na téměř sto kilometrovou trasu nestačí čtyři černobílé obrázky úseků cesty a itinerář z googlu! V tu dobu jsem totiž ještě neměla chytrý telefon a nechtělo se mi kupovat mapu. Nechtělo se mi ani fotit printscreenem celou trasu. Uvážila jsem tedy, že jistě pochopím, když si kupříkladu poznamenám: 5 km po modré, a pak doleva a 2 km než potkám červenou. Sice jsem si vytiskla ty čtyři (černobílé!) složitějších úseků, ale vzhledem k tomu, že z těchto výřezů nebylo moc možné identifikovat okolí, byly mi * (za hvězdičku si doplňte dle svého slovníku k čemu).
Jelikož ani moje kamarádka neměla chytrý telefon, musely jsme se spolehnout na chytré rady místních obyvatel. Již první den se nesl v duchu neustálého ztrácení a nalézání se a spekulování, co asi ty moje pokyny na dvou pomačkaných papírech znamenají. Při tom všem jsme ušly mnohem víc, než bylo původně v plánu. A abych se stihla včas ubytovat a kamarádka chytla poslední vlak do Brna, musely jsme do cíle dostopovat.
Druhý den už jsem putovala sama a pokračovala ve svém starém dobrém zvyku intuitivně si vybírat cesty vedoucí přesně na opačnou stranu, než potřebuji. I tak se mi ale nějakým zázrakem již v odpoledních hodinách podařilo doputovat k ubytování.
Je sobota před Velikonocemi a nějaká holka s narvaným batůžkem chce ve vesnici u Brna pokoj sama pro sebe. Divný, říkal si asi milý, postarší majitel penzionu.
Když mi vypisoval fakturu, nabízel mi vodu, kávu, čaj, dostal se i k vínu. Já jsem se ale slušně upejpala, jak mě to rodiče naučili. Byla jsem ovšem z dlouhé chůze velmi, velmi unavená a pán byl pohostinný a já když jsem unavená a mám příležitost, vstoupí do mě ďábel.
"A slivovičku byste neměl?" zeptala jsem se a hned vzápětí jsem se lekla svého vnitřního satana. Pán ovšem pochopil. Jeho sympatie ke mně zjevně ještě povyrostly. Bez váhání mi nalil a já jsem mu připila ne jeho zdraví.
Připomnělo mi to historku, kterou mi moje mamka s oblibou připomíná. Jak dítě jsem byla zvyklá si za svoji roztomilost na každé návštěvě vysloužit něco dobrého. Jednou se však hostitelé k ničemu neměli, a tak jsem se prý nahlas zeptala maminky: "A tady nic nedostanu?" Známí zahanbeně běželi do spíže pro čokoládku. No, jak se to říká? Líná huba, holý neštěstí.
Nyní však přišlo poučení číslo dvě: nepít po pěti hodinách chůze a s prázdným žaludkem!
Můj pokojíček se nacházel v podkroví. Musela jsem zdolat točité schody. Dalo mi trochu práci udělat to důstojně.
Sedla jsem si na postel. Nezamlouvalo se mi, jak se mi hlava točí a nenapadlo mě nic lepšího než ze sebe opilost vychodit dalšími 5 kilometry, které mě dovedou k obědu.
Když jsem si tak, stále ještě veselá, kráčela po silnici podél pole, napadla mě myšlenka, která se mi od té doby čas od času vrací: kdybych byla románová postava, byla bych si fakt sympatická a fandila bych si.
Třetího dne mě sympatie ke mně přešla. Přešly mě sympatie k čemukoliv. Poučení číslo tři: pořádně rozchodit nové boty neznamená dvakrát si je obout na cestu do školy.
Připadala jsem si jako mořská panna, kterou jako kdyby při každém kroku bodaly do chodidel nože. Nejhůř dopadly moje achilovky, které se pak vzpamatovávaly ještě asi tři týdny.
Hlavou už se mi nehonily žádné hravé úvahy ani obdiv k české krajině. Místo zabralo skoro mantrické "ještě kousek, ještě kousek, ještě kousek".
Do Pohořelic na zastávku jsem DOŠLA a testem jsem PROŠLA. Praktické schopnosti - za pět. Radost z bytí - za jedna. Výsledná - za tři. Takže dobrý. A dobrý stačí k tomu, abych postoupila O KROK DÁL.