S NÁHODOU, S NATÁLKOU?
Jedním z pravidel, kterým se moje putování řídí, je to, že musím novou etapu začít přesně tam, kde jsem při minulé skončila.
Popíši nejdříve nevýhody tohoto mnou daného zákona: člověk míní, pán Bůh mění. Jinými slovy, Lucie plánuje, že někam dojde, ale dojde někam úplně jinam. A tak moje první (a teď se trochu předběhnu a prozradím, ani druhá) etapa neskončila zrovna u železničního uzlu ani na zastávce frekventovaného autobusu. A tak mi zabralo více než pět hodin dostat se z Brna do vesničky v jižních Čechách, kde jsem minule po dvě stě dvaceti dvou prošlapaných kilometrech svou cestu přerušila.
Nyní výhody: toto „navazování“ je nádhernou metaforou života.
Když jsem dorazila na místo, ze kterého jsem před dvěma měsíci odjížděla v nepříliš veselé náladě, rozhlédla jsem se, vzpomněla si na svůj tehdejší stav, pravděpodobně jsem si hlasitě povzdechla, jak já to dělávám, a šla jsem dál. Nechávala jsem to místo za sebou a při chůzi si vybavovala, co všechno jsem za ty dva měsíce prožila. Jak už jsem vlastně jiná a obohacená každým dnem, který mezi těmi dvěma etapami byl. A stejně tak, jako odcházím od krajiny a s každým dalším krokem jsem jinde a jinde a jinde, tak stejně odcházím od sebe a s každou minutou jsem jiná a jiná a jiná. Musím se tedy při každém kroku rozhodovat znovu a znovu a znovu. Sice to znamená, že si nikdy od voleb neulevím, zároveň to ale značí, že pokud jsem se doposud šourala, nic mi nebrání v tom, abych najednou začala poskakovat.
Vyspala jsem se v blízkosti turistického přístřešku uprostřed lesa a druhý den došla do Českých Velenic, kde jsem k večeru přivítala na nádraží prvního hosta svého putování. Dámy a pánové, přivítejte prosím velkým potleskem moji milovanou NATÁLKU!
Vůbec se nedivím, že zrovna Natálka je tím prvním odvážlivcem, který to se mnou „prubl“. Svoji houževnatost a smysl pro dobrodružství již totiž (nejen) při našich setkáních několikrát prokázala.
Kupříkladu se mnou byla na výletě s pracovním názvem „Kindervajíčko“. To jsme tak jednou došly k přepážce na Hlavním nádraží v Praze a poprosily paní, ať nám dá jízdenku do sedmdesáti korun nejbližším vlakem. A tak jsme prožily krásný den, ve kterém jsme zvládly dojet do Mělníka, zmoknout tam, koupit si v sekáči ty nebarevnější šusťákovky, projít se Kokořínskem, zmeškat poslední autobusy a chytnout si (poprvé) stopa.
Také jsme spolu jely do německého Bonnu, kde jsme zahltily láskou a obdivem naše oblíbené tanečníky, které jsme znaly z týdenního workshopu, přespaly jsme u nich v obýváku, druhý den jsme v kavárně rebelsky poobědvaly dortíky a odcestovaly zase zpátky.
Necelý rok jsme spolu bydlely v Praze. Byl to rok, ve kterém jsem, čerstvě po maturitě, zdrhla z jedné soukromé školy, se kterou jsem byla velmi nespokojená, potloukala se po divadelní Praze a dělala snad milion přijímaček na umělecké školy, se kterými bych snad spokojená být mohla. Rok plný práce, stresu, komisí, nadějí, zklamání, odmítání, osamostatňování se. Radost mi v něm dělalo právě soužití s Natálkou.
Když jsme se spolu poprvé toulaly po Praze, zeptala jsem se jí: „Natálko, kdy ty máš vlastně narozeniny?“
Natálka se pousmála a možná udělalo to své „hehe“ a odpověděla: „Dneska“.
Takhle to začalo a pokračovalo. Nikdy nic nebyla náhoda.
Rozhodly jsme se, že si uděláme fakt hezký pokojíček. Polepily jsme starý nábytek novinami a telefonním seznamem. Tedy, část nábytku. Nestíhaly jsme.
Pokojíček s námi obývala i dětská postýlka. Obmotaly jsme její „šprušle“ růžovou, modrou, zelenou a žlutou vlnou, na vlnu jsme pověsily náušnice a z milé postýlky se stala monster šperkovnice.
Pořídily jsme si umělého ptáčka a pojmenovaly ho Godot. Vedly jsme absurdní rozhovory a užívaly si je. Natálka má na prstu vytetováno „dita“. Její kamarád zas „absur“. Jak říkám, nic není náhoda. (Tenhle článek píšu ve chvíli, kdy se vracím vlakem z Prahy po víkendu stráveném s ní. Náš společný humor se vyvinul natolik, že jsme schopny strávit půl hodiny nejapných vtípků na téma Kdyby dorty byly muži. Z Becketta už jsme přešly spíš na Ionesca.)
Natálka byla u toho, když jsem z Florence odjížděla do Berlína a z něj poprvé na Island. Rozhodla se, že mi bude mávat. Autobus měl zpoždění. Mávala mi tři čtvrtě hodiny. Sehrály jsme přes zafuněné okýnko největší pantomimickou show, která byla toho roku v matičce Praze k vidění!
Bylo mi líto, že zrovna ji musím přivítat na svém putování v nejméně přívětivém městě, kterým jsem na těch dvou seti kilometrech doposavad prošla. Věděla jsem ale, že Natálka není z cukru a že město navíc brzy zůstane za námi.
Společně jsme zavrhly spaní u hřbitova za městem, jak jsem měla původně kvůli přístřešku pošetile v plánu a dorůžova jsme se vyspaly u cesty na kraji lesa.
A pak jsme šly a šly a šly, na suchu i v dešti. Potkaly jsme prasata a nelichotivý obrázek nasprejovaný na stromě. Mířily jsme na Kraví horu, kde byla rozhledna a zároveň přístřešek, kde jsme chtěly složit hlavy. Tady si dovolím chvíli bojovat s mým předchozím výrokem, že nic není náhoda a NESTAVIT rovnítko mezi námi dvěma a prasaty, krávami a nelichotivým obrázkem!
Na Kraví hoře bylo chladno. Vítr rozehrál kovovou rozhlednu. Bylo to jako poslouchat meluzínu. Utábořily jsme se v turistickém přístřešku a dychtivě si prohlížely přítomné ohniště. A tu Natálka,
absolventka baletní konzervatoře, ukázala, že má v sobě i kus zálesáka! Vytáhla levandulový toaleťák a rozdělala s ním navzdory vlhkým větvičkám oheň! Hřály jsme se, sušily si všechno, co zmoklo, a Natálka si v konzervě od tuňáka udělala z kusu eidamu sýrové fondue. Samozřejmě mi dala ochutnat. Nevyškrábaný tuňák dodal jejímu fondue teprve ten správný říz! Smrděly jsme od ohně jako uzený. Ale beztak jsme zapáchaly už i předtím…
V noci se dost ochladilo. Měla jsem dojem, že jsem vůbec nespala. Při cestě jsme si povídaly mnohem méně než předchozího dne a do kopců jsme funěly mnohem více.
Když jsme v čase oběda usedly do nejbližší hospody, spolykaly jsme, co před nás položily, aniž bychom zaznamenaly, co to vlastně bylo. Dorozumívaly jsme se spolu už jen pomocí neartikulovaných skřeků a posunků. Z nich jsme obě pochopily, že je nám blbě, jsme unavené, všechno nás bolí a chce se nám spát. VEVNITŘ A V TEPLE! Obvolala jsem nejbližší penziony, do kterých by se dalo dojít pěšky. Všechny měly plno. A tak jsem si řekla, (neřekla jsem si nic, zapomněla jsem všechna písmenka – pomyslela jsem si), že nic není náhoda a že prostě asi mám vyrazit domů o dva dny dříve.
Sebraly jsme poslední síly a s vidinou tepla a postele vyrazily pěšky směrem k nejbližší vesnici s autobusovou zastávkou.
Cestou jsem v mysli oficiálně ukončila druhou etapu putování a uchýlily jsme se ke stopu. Nabral nás nesmírně milý manželský pár. Když nás vyloďovali z auta, nevědomky zastavili přímo na autobusové zastávce, čímž zablokovali přijíždějící autobus, který by nám býval bez tohoto „náhodného“ manévru ujel. A při loučení nás obdarovali ilustrovanými brožurkami o příchodu Spasitele.
A tak jsem nyní zvědavá, jak se příště dostanu na tu silničku v Novohradských horách, abych mohla navázat, kde jsem skončila. Každopádně doufám, že se na té další cestě zase aspoň na chvíli mihne Natálka, protože naše nejapné vtípky o mužích a dortících mají ještě potenciál. Jak to dopadlo s Čokokrálem se dozvíte v příštím čísle… ;)