NÁHODNÍ KOLEMJDOUCÍ
Jak už jsem zmiňovala v předchozích článcích, moje putování má několik pravidel, které určil sám náčelník cesty Velký hroch (já). Kromě pravidel tu jsou také možnosti: oslovuji přátele a dobré lidi, aby se ke mně na jakkoliv dlouhý úsek cesty připojili.
Často se mi stává, že se do posledních chvil držím naivních představ, nejinak tomu bylo i při první etapě tohoto putování. V mých vysněných představách se se mnou na výlet vydává celé procesí, každý z členů výpravy má v krosně domácí borůvkový koláč (jasně, že se podělí), usínáme u velkého táboráku a nebojíme se vlka, nic a tulíme se k sobě víc, než je pro udržení tělesné teploty nezbytné.
Prásk ho do růžového obláčku! Šla jsem sama. Ale…
Bylo to fajn! První den to bylo přímo skvělé. Druhého dne si se mnou popovídal v jedné vesničce při obědě tamější ochlasta. To bylo přinejmenším zajímavé a aspoň jsem po několik dalších dní neprahla po dalším lidském setkání. Ale po týdnu, po týdnu už mi začalo být smutno.
Ono to není o tom s někým kecat, tlachat, žvatlat, žvanit... Není to o slovech. Je to o sdílení zkušenosti – výhledu z kopce, unavených nohou, příjemného strachu a napětí z noci či z neznáma v každém dalším kroku.
Seděla jsem zrovna v turistickém přístřešku uprostřed lesa v jižních Čechách. Byla jsem mrzutá a ládovala se borůvkami. Vyfotila jsem si svoji večeři a dala fotku na Instagram, abych pomocí podělaných srdíček získala pocit, že nejsem sama na světě. Aranžováním borůvek jsem se chvíli zabavila a zapomněla na trápení. Tu se z lesa vynořila rodinka a blížila se mým směrem – rychle jsem schovala mobil, aby příchozí neviděli, že jsem trapná…
Pan a paní a tři malí kluci.
„Dobrý den.“
„Dobrý… Neznáme se? Známe se!“
Lucie uprostřed lesa v jižních Čechách potkává milý manželský pár s vnoučaty ze své rodné Vysočiny. Naposledy s nimi strávila pár pěkných dní na poznávacím zájezdu v Itálii před šesti lety…
Události pak mají rychlý spád. Rodina nasedá do auta a odjíždí na chatu. Bez Lucie. Pozor, ne proto, že by ji chtěli setřást! Pouze proto, že Lucie se drží pravidel a musí je dohnat pěšky.
Potkávají se znovu o pár kilometrů dál a o dvě hodiny později. Na chatě. U vínečka. Povídají si. Ale není to jen o slovech. Je to o tom, že všichni sedí u jednoho stolu. Lucii je dobře. Kluci jí říkají „teto“ a ukazují jí traktory. Všichni tři naráz. A Lucie se cítí tak nějak doma. A pak zůstává přes noc a možná, že se jí i zdá o Zetoru – což jsou ty nejkrásnější sny, protože v Zetoru si řidič i spolujezdec mohou zpívat nahlas každý jinou písničku, a přitom se vůbec neruší.
Střídají se mi v životě dvě období. V tom prvním věřím v řád. Věřím, že vesmír je jako sněhová vločka – tvar stvořený na základě nějaké pravidelnosti a zákonitosti, nad jehož nádherou se tají dech. Ve druhém období v nic nevěřím, nedoufám. Existence mi připadá absurdní. Mnoho povyku pro nic, marná lásky snaha a spíše než komedie tak tragikomedie omylů.
V tomhle nihilistickém období si snažím připomínat náhody podobné tomuto setkání uprostřed lesa. Stačilo jen málo, aby setkání neproběhlo - o trochu míň borůvek a o trochu míň selfíček a už bychom se s rodinkou minuli.
Ani já ani oni jsme nemuseli vynaložit žádné velké úsilí, aby se náš den stal nevšedním a hřejivým, náhoda tomu chtěla. Vypadá to, že náhoda má vůli. A náhoda nechtěla poprvé, náhodě se tu a tam něco šprýmovního, vykutáleného či dokonce vymazleného zachce!
Anebo je náhoda ve stejném balíčku s chaosem a marností a člověk ve své naivitě a touze po řádu přikládá význam i tvaru mastného fleku na papíru…
Ať je to jak chce, pro tento večer si volím variantu sněhové vločky. A jestli je moje volba výsledkem nevyhnutelnosti řádu či svévole chaosu? Jsem Velký hroch a mám právo nevypovídat!
