VŠUDE DOBŘE, DOMA, NEJLÉPE
Když mě mí přátelé vyprovázeli z bytu, který mi v červenci na několik krásných dní půjčili, řekli mi, že jsem nomád a že vypadám jako ztělesnění sloganu „we can do it!“. Měla jsem na zádech obrovskou krosnu a v každé ruce po jednom větším menším zavazadélku. Smála jsem se, ale moc dobře jsem věděla, že ty chvíle, kdy to je zrovna vtipné, svobodné a přitažlivé se prostě střídají a budou střídat s chvílemi, kdy mi bude úzko.
Má se to se mnou totiž tak: studia na vysněné JAMU jsem již téměř završila a dalším snům jsem již nakreslila jasné kontury, jen se ještě nezbarvily ve skutečnost. Rozhodla jsem se však, že na to mezidobí, kdy čekám, až mě nějaké divadlo přijme do své náruče, se nebudu nikam stěhovat a ani si nebudu hledat práci mimo své pole zájmu. A tak nikde nebydlím a jsem volná jako pták, abych se pak mohla uhnízdit tam kdesi, kde mě přivítají. Položila jsem na pomyslný obětní oltářek svou obsesivní touhu po harmonickém, organizovaném životě a zařídila jsem si pracovnu na sedačkách Českých drah (jen někdy zapomínám, do jakého města a proč že vlastně jedu) a ložnici jsem nalezla v bytech dobrých lidí (a že jich je!). Plyšový tulící zelený hroch zatím s většinou mého převážně bizarního majetku (například s nevyžádanou sbírkou keramických andělů, umělou rukou či s cvrnkacími kuličkami) odpočívá u babičky na půdě. Mohlo by to být ale i hroší. Pardon, horší. Tuleni nelení, tulí se a taky se zelení (zvířecí jinotaj o krásných ztrátách a krásných nálezech)…
Jak už jsem však psala, někdy vnímám tohle přechodné kočování jako wau jízdu plnou inspirace a aspirace, ale někdy mám obrovský strach, že možná budu muset zaparkovat vůz někde, kde nechci, anebo že mě na tom přechodu něco sežvejkne. Někdy má člověk namále, aby nezvolal: „Řiďte si ten vůz někdo jinej a jeďte třeba do řiti!“ To málo, co ho od zahození otěží zadrží, je však docela hodně: je to podpora druhých lidí.
…
V březnu jsem se potřebovala vzpamatovat z premiéry a provést to chůzí mi připadalo ideální. Jelikož mě ale ještě čekala spousta repríz, nemohla jsem si dovolit zmrznout pod širákem, a tak jsem se dala do obvolávání penzionů.
V jedné vesničce v Jižních Čechách se pánovi moc nepozdávalo, že bych se u nich chtěla ubytovat.
„Sama? Na jednu noc? No nevím, my to musíme vytopit, je tam zima. To bude drahý.“
„Jak moc je tam velká zima?“ zeptala jsem se. „Mám dobrý spacák. Topit nemusíte. Hlavně když budu pod střechou.“
„Počkejte. Vy chcete fakt přespat zrovna tady? Vy tudy jako jdete?“
„Jo. Jdu pěšky kolem republiky.“
„Jako sama?“
„Jo.“
„Tak přijďte, my vás prostě někam uložíme. Přítelkyni se to asi líbit nebude, ale nějak to uděláme.“
Rozumná dívka by z toho v tuhle chvíli vycouvala. Rozumná dívka by aspoň zavolala den předem a ujistila se, že se s ní opravdu počítá. Rozumná dívka by rozhodně neušla dvaadvacet kilometrů, a pak nevpadla ke koňským stájím na dvůr plný pracujících lidí, kteří o ní vůbec nevědí… Jenže moje rozumná dívka si holt čas od času bere dovolenou…
„Dobrý den, já jsem ta, co před pár dny volala. Že prý mě někde uložíte…“
„Kdo s ní volal? Já ne…“ ohradil se starší muž.
„To Vlasta, něco mi říkal,“ vysvětlila krásná mladá blondýnka, zjevně ta přítelkyně, které se to nebude líbit…
„To je debil,“ prohlásil otec o synovi.
A tak jsem si sedla na lavičku a čekala, až se syn Vlastík, pán z telefonu, vrátí z práce. Mezitím jsem pozorovala místní koně a kočky, usmívala se a snažila se být nenápadná .
Na té lavičce mě tedy po chvíli Vlasta našel a spolu s krásnou přítelkyní Andy si mě odvedli domů. Počáteční rozpaky opadly. Oni se ujistili, že nemám dredy, nesmrdím a nefetuju (tak si mě asi totiž představovali). Já jsem se taky ujistila, že mě nezabijou nebo tak něco. A bylo nám pěkně. Vzali mě do hospody, seznámili mě se svými přáteli a to už pak opadly úplně všechny rozpaky.
A tak jsem si poprvé připadala jako opravdový poutník. Vyprávěla jsem, co nového v Brně a dozvídala se, co nového v Jižních Čechách. A měla jsem obrovskou radost z té vzájemné lidské důvěry, o kterou jsem se bála, že už z naší krajiny vymizela.
Kromě důvěry mě však Vlasta a Andy obdarovali ještě něčím, a to právě výše zmiňovanou podporou, kterou mi vyjádřili slovy i činem. Líbilo se jim, že jdu a chtěli, abych mohla jít dál, tak mi otevřeli dveře… Po světě chodí tolik lidí, kteří možná ani netuší, že někdy někomu jedním slůvkem, gestem či skutkem otevřeli dveře, podepřeli ho nebo mu pomohli udržet otěže… Aspoň já jsem jich potkala spoustu a to nejen při pěších toulkách… Děkuji.
