Svět je báječné místo k porozumění
To, že nás dnešní doba zahrnuje informacemi, již všichni víme. Skrze televizi či články tištěné nebo virtuální se k nám dostávají samé dořečené, často zbanalizované příběhy. Subjektivně pojaté a vysvětlené, abychom snad nedostali prostor k vlastní interpretaci. Zvykáme si na to a tak se stává, že co nevidíme jako na podnose, tomu nevěříme, toho se bojíme, do toho se nechceme pouštět.
Kouzlo divadla spočívá v tom, že v něm věci existují, i když se nepředvedou nebo nevysloví. Vznáší se v meziprostoru. Tvoří je pohledy herců, jejich dech a drobná gesta, tvoří je hudba, zvuk, ticho, světlo, tma i stín. Čas, který se občas zastaví a občas pádí jako o překot.
Svět je báječné místo je inscenace s podtitulem pohybová báseň. Témata, situace, vztahy a myšlenky většinou nepojmenovává slovy. Věci se v ní prostě udějí anebo visí ve vzduchu s potenciálem, hrozbou či touhou udít se.
Občas se setkávám s tím, že diváci jsou po zhlédnutí našeho či jiného pohybového představení nervózní. Mají pocit, že něco nepochopili, že jim něco uteklo. Když se jich zeptám, co cítili, co jim viděné připomínalo nebo co zažili, odpoví slovy, okolo kterých se celé dva měsíce točil inscenační tým na zkušebně. Tito diváci navzdory svým rozpakům velmi často pochopili a někdy si díky své vlastní fantazii a zkušenostem odnesli z inscenace mnohem víc, než je inscenace schopna dát sama o sobě.
Divadlo je dialog. Herec si povídá s divákem, divák s hercem. A ano, to i v případě, že obě dvě strany mlčí.
„Svět je báječné místo k narození, kde se dá dělat spousta věcí. Legrační kousky. A milostné kousky. A psí kusy. Jistě. Svět je báječné místo k narození. Pokud vám nevadí, že si tu a tam šeredně spálíte prsty. Čas od času... Jistě. Svět je to nejlepší ze všech míst. Ale to víte, ani na nebesích nezpívají po celý čas...“ Tohle najdete v programu k naší inscenaci Svět je báječné místo. A jsou to také slova stejnojmenné básně Lawrence Ferlinghettiho, která byla naším výchozím bodem tvorby.
Když se staví inscenace, rodí se nový svět. Fyzické divadlo má tu libůstku, že se v něm rodí spousta abstraktních pohybů či konkrétních pohybů v neobvyklých variacích.
Na začátku zkoušení improvizujeme na režisérem zadaná témata s básní spjatá, potom improvizace varírujeme a fixujeme a občas znovu improvizujeme s již zafixovanými improvizacemi, jejichž části opět fixujeme. Uf… To, co se tvůrčímu týmu líbí a co vypovídá o tom, o čem tým vypovídat chce, poskládají režisér s dramaturgem důmyslně za sebe a vznikne z toho řád, který můžeme nazvat inscenace. Podhoubím inscenace je tedy svět daleko širší a hlubší, z něhož onen řád vyrostl.
Myšlenka je tedy jistojistě hluboká. Jak by nebyla, když se na ni dívá tolik lidí tak dlouho a z tolika úhlů. Myslí na ni a převrací ji i při společných obědech. Pak je tu ale praktická stránka věci. Herec, který prošel celým tím světem širokým, si musí zapamatovat onen (v našem případě hodinový) řád. K tomu krásně slouží mnemotechnická pojmenování!
Svět je báječné místo je tedy v našich pamětích zafixován pod těmito pojmy: Otakarův sedící muž aneb human solo 1, osmičky, Beyonce, pády (ve kterých nechybí kolínka a „jeb, jeb, jeb“), fragile bitch, varan, kapesníky, cuky, žraní a human solo 2.
Mým velkým snem je udělat někdy veřejnou komentovanou prohlídku inscenací a za pomocí těchto pojmů zahrát náš hodinový špíl za 5 minut. Ale to je jen taková moje legrácka.
Kamarádi, nebojte se a přijďte do BuranTeatru. Porozumění je umění. Ale když si my i vy dáme tu práci, porozumíme si i bez vysvětlování. A kdo pozná, kterou část nazýváme Beyonce, má u nás malé leč významné plus!
Svět je báječné místo, BuranTeatr
Premiéra: 18. 2. 2018, autoři: Lawrence Ferlinghetti, Sabina Machačová, překlad básně: Jan Zábrana, dramaturgie a kostýmy: Sabina Machačová, hudba: Ondrej Kalužák, scéna a režie: Juraj Augustín, hrají: Otakar Blaha, Petr Holík, Lucie Hrochová, Veronika Bartošová