• Lucie Hrochová

ProART Company: MARUŠKA (hraje se)

Marie Kudeříková. Pokud jste se narodili po roce 1989, tak asi nevíte, o koho se jedná. Pokud jste se narodili pár let před tím, tak vám to jméno možná pořád ještě leze krkem.

Marie totiž patřila ke komunistickým odbojářům a za svoji činnost byla v roce 1943 (ve svých dvaadvaceti letech) popravena nacisty. V cele smrti napsala několik dopisů, které se díky přítelkyni a dozorkyni dostaly k její rodině a později byly knižně vydány. No a její jméno bylo po válce vedle jména Julius Fučík tak často skloňováno, dáváno za vzor, všemožně opepřováno, obalováno a servírováno, že moji prarodiče protočili oči v sloup, když jsem jim nadšeně oznámila, že budu hrát Marii.


FOTO: Jakub Šnajdr z festivalu Meeting Brno


Bylo poněkud náročnější jim vysvětlit, že ta holka neudělala nic špatného. Prostě se jí nelíbil stávající stav věcí. Nerovnost, válka a vyčpělý konzervatismus křesťanských institucí. A tak převáděla členy odboje přes hranice, organizovala sabotážní akce a tiskla letáky. Při výsleších „tvrdošíjně mlčela“. Tedy – nikoho nezradila. Bohužel si ji dnes někteří lidé pocitově propojují se vším, co bylo na minulém režimu negativního. Nemám pocit, že by si to zasloužila.


FOTO: Mila Vašíčková z ProART festivalu ve Valdštejnské lodžii

Když jsem si četla její zápisky, nechápala jsem, kde se v ní bere tolik síly. Jak je možné, že v prostorách vězení, s mizivou nadějí na osvobození, dokáže být oporou pro své spoluvězenkyně a dokáže krásnými slovy plnými smíření konejšit svoji rodinu?

Uvažovala jsem, že ta doba, kdy komukoliv z nás může hrozit sekyra, může přijít kdykoliv. Stačí, aby se k moci dostal někdo, komu se nebude líbit, co si myslíte. Nebo komu se nebude líbit vaše barva pleti, náboženské vyznání či národnost. Anebo se prostě jen někam nešťastně nachomýtnete.


Nedokázala jsem si představit, že bych v sobě jakožto odsouzená na smrt našla tolik odhodlání. Na mysl mi spíš přicházela rezignace. Z čeho ta Marie dokázala tolik čerpat? Ze vzpomínek na Slovácko? Z myšlenky na to, že chce, aby Slovácko bylo svobodné? Z víry v to, že si jednou budou lidé rovni? Z výhledu na rovnoprávnost žen, kterou prosazovala komunistická ideologie? Nakonec jsem došla k tomu, že ji nad vodou mohlo držet především to, že v tom nebyla sama. Jen namátkou - v letech 1939 – 1945 bylo v Berlíně na popravišti Plötzensee popraveno 173 českých komunistů. Ve vězení ve Vratislavi bylo spolu s ní několik jejích milovaných soudružek, se kterými sdílela ideje, obavy i radosti ze všedních věcí.


FOTO: Veronika Šlechtová z ProART festivalu v Plzni

Dřív mi slovo „soudruh“ připadalo legrační. Možná až směšné. Daleko více než jméno Kudeříkové nese toto slovo nános všeho toho ponížení, vší té křeče, korupce a přetvářky. Ale – není v kořenu tohoto slova něco krásného a čistého? Oslovení „pan“ a „paní“ přece znamená nadřazenost. Je „pán“ a „sluha“, „pán“ a „poddaní“. Ve slově „soudruh“ je ovšem rovnost a pospolitost. Kéž by se některé myšlenky realizovaly a nepokřivily se cestou...


Chybí mi dnes více toho soudružství. V tomto světě, kde převládá trend, aby se každý postaral hlavně sám o sebe. Neustále se polarizujeme, vymezujeme, ohrazujeme. A i skupiny, kterým jde v podstatě o totéž, bojují proti sobě, místo toho aby se vzájemně ve svých činnostech podpořily. A přitom všem by mělo jít o totéž. Planeta hoří. Co by na to dnes řekla Marie?


Soudružství – družství – porozumění a umění se mi ovšem dostalo při tvorbě inscenace MARUŠKA. Jsem za tuto příležitost nesmírně vděčná. Jsem moc vděčná, že jsem mohla ve svém těle Marušku na chvíli pohostit, trošku s ní i pobojovat, ale to jen proto, abych se s ní vzápětí objala... A že si jí teď kousek v sobě nechávám.


FOTO: Mila Vašíčková z reprízy v Industře

Ta práce byla příjemná a poctivá díky režisérovi a choreografovi Martinu Dvořákovi, tanečnici Kláře Mullerové, hudebnici Gabriele Vermelho a kostýmní výtvarnici Jindře Rychlé. Děkuji.


A vás zvu.

28. září v Olomouc v rámci festivalu ProART

30. září v Brně v Káznici

25. října v Brně ve Vile Löwbeer


MARUŠKA, ProART Company

Předpremiéra: 9.7. 2021 v Plzni v rámci festivalu ProART

Premiéra: 1.8.2021 v rámci festivalu Meeting Brno

autor, režie, choreografie, režie: Martin Dvořák

hrají a tančí: Lucie Hrochová, Klára Mullerová

hudba: Gabriela Vermelho

kostýmy: Jindra Rychlá



FOTO: Jakub Šnajdr