„Když vás nikdo nevidí, můžete si svět užívat naplno. Můžete olizovat cizí zmrzliny nebo si zajít na film pro dospělé. Když vás nikdo nevidí, můžete se cítit sami. Můžete mít pocit, že vás všichni opustili. Když ale víte, kdo všechno zlé způsobil, můžete své superschopnosti využít a bojovat. Příběh plný napětí, dobrodružství, dětského přátelství, rychlých aut, vysokých střech, větracích šachet a soubojů o dobro. Tak, jak to má ve všech akčních příbězích být!“
Tak taková je NEVIDITELNÁ. Pohádka, ve které hraju neviditelnou superhrdinku jménem Neviditelná. Nutno ovšem podotknout, že mě všichni ti malí diváci vidí. Někteří na to občas poukazují, u většiny mi to ale projde. Děti přece o sobě vědí, že jsou výjimečné a že vidí daleko víc než dospěláci.
Chvíli mi trvalo, než jsem si našla cestu, jak se do takové superhrdinky vlastně vcítit. Superhrdinové nemají strach a mohou se vždy spolehnout na své superschopnosti. Jsou nereální. Těžko hratelní. Protože dobře se hrají ty postavy, které problém mají (ať už o něm vědí, nebo ne).
Nakonec jsem ale přišla na to, čeho by se mohla tahle neviditelná dívka bát. Jako každý hrdina přece potřebuje, aby ji někdo potřeboval. Aby měla za koho bojovat, aby před sebou měla vždycky nějakou misi. No a taky aby se měla před kým blýsknout ve svém stříbrném plášti. Třeba se někdy v noci ve své super postýlce bojí, že jí lidé přestanou potřebovat. Chmm... Není skoro každý přece jen tak trochu superhrdina?
Já a Terka, která v této inscenaci hraje holčičku na útěku, zřejmě superhrdinky jsme. Potřebujeme, aby nás ti malí diváci potřebovali, a když nám patří jejich zraky, zvládneme takřka cokoliv! Kupříkladu:
Poradit si s tím, že nám na začátku představení leží dítě na jevišti a nechce se mu dolů.
Konkurovat zvukům tramvají a kavárenským ruchům.
Do představení zakomponovat setkání s bezdomovci, kteří mylně pochopili, že jim patří naše repliky.
Odehrát představení pro jediného diváka.
Ukočírovat chlapečka, který pohádku již jednou viděl a rád by řekl i ostatním dětem, co bude následovat a jak to dopadne.
Když superhrdina dlouho nevidí své oddané chráněnce, může se mu stát, že zapomene, že je potřebný a milovaný. Možná by pomohlo, kdyby si superhrdinové všechna ta setkání s dobrými lidmi, vděčnými za dopadení padoucha, připomínali každý večer před spaním. Spalo by se jim lépe a ráno by měli spoustu energie na další akce.
Taky si připomenu, co se naší inscenaci stalo pěkného:
Režírovala a psala ji Julča, která měla vždycky spoustu energie. Asi je uvědomělá superhrdinka.
Padouch Ničimen je fakt pěknej, i když je to záporák (což je zásluha Jíti).
BuranTeatr a divadlo Polárka nás nechali zkoušet ve svých prostorách.
Představení několikrát navštívili báječní fotografové.
Od paní Ťulpíkové z občanského sdružení Salet jsme dostali darem nejen tři plyšáky přímo do pohádky, ale spoustu dalších šitých kamarádů, kteří nám doteď dělají radost. (Já jsem si vybrala zeleného koníka. Právě pusinkuje mého plyšového hrocha.)
Několik dobrých duší se s námi podělilo o kus svého pokoje a Ikea nyní jen zírá, že se jejich věšák zvládne proměnit v super rychlý auťák.
Děti se při sledování pohádky smějí, výskají a když hrajeme napínavé scény, jsou zas tiché jako myšky.
Můj malý bratr Sebík mi po shlédnutí této pohádky řekl, že až mu bude osmnáct, bude s námi jezdit hrát.
Dneska se mi bude hezky usínat... Díky všem, kteří do těch vzpomínek patří.
NEVIDITELNÁ, Mikro-teatro
Premiéra: 27. 6. 2020, scénář a režije: Juliána Vališková, hrají: Lucie Hrochová, Tereza Sikorová