ProART festival mi již mnohokrát daroval krásné zážitky, vzácná setkání a také pošťouchnutí směrem k tvorbě. Nejinak tomu bylo v létě 2018, kdy se začala klubat inscenace o mořské víle.
V rámci festivalu jsem se přihlásila na herecký workshop, který vedly herečky Martina Krátká a Kristýna Frejová. Martina tehdy přinesla svou vlastní kompilaci z dramatického textu Jeana Giradouxe „Ondina“ a z povídky Ingeborg Bachmann „Ondina jde“. Za pět odpolední se mnou a s dalším účastníkem dílny Tomášem zinscenovaly moc pěkný divadelní kousek, který se pak jednou odehrál v Moravské galerii. Bylo to báječné a mokré a mně se s tím nechtělo loučit. Čvachtám se ráda.
Ředitel festivalu a tanečník Martin Dvořák našemu tvůrčímu týmu celkem nahlas tleskal, a tak jsem sebrala odvahu a učinila mu nabídku: „Pojď se mnou udělat celovečerák o mořské paně. Já to napíšu, ty vytvoříš choreografie. Ty budeš Hans a já Ondina.“
Později jsem zjistila, že Martinovi by role Ondiny taktéž slušela. Nevadí. Stereotypy nabouráme někdy příště.
Martin na mou nabídku zareagoval: „Lucko, mně je čtyřicet.“
Řekla jsem mu, že to bude sexy. A tak do toho šel.
Původně jsem chtěla napsat koláž z textů zabývajících se mořskými pannami. Vedle děl, které na workshop přinesla Martina, jsem začala objevovat další: libreto Rusalky a její filmová zpracování. Řecké, islandské a grónské mýty o mořských pannách či tuleních ženách. Andersenovu pohádku a filosofii v ní. Listovala jsem Encyklopedií mytologie a zjišťovala, že těch podvodních potvor je celkem dost. Pouštěla jsem si dost podivné dokumenty na YouTube, kde spousta lidí tvrdila, že mořskou pannu na vlastní oči spatřili na tom a na tom šutru. No a taky jsem v rámci svého průzkumu zhlédla báječný ruský film, který všem vřele doporučuji.
Nakonec jsem však od koláže upustila, neb ve mně za tu dobu přemýšlení o archetypálním vztahu muže člověka a ženy přírodní bytosti uzrálo sdělení, které si vyžádalo napsat zcela nový text.
Text o člověku – muži, který přemýšlí, tvoří a pochybuje. Tvoří tak moc, že u toho někdy zničí všechno kolem. Přemýšlí tak moc, až někdy přehlédne, že problém existuje jen v jeho hlavě. Oproti němu příroda – žena. Narození, růst a smrt. Bez otázek. Bez lítosti. Je nádherně jednoduchá. Tak moc, až se to člověku někdy příčí. Člověk chce najít něco víc, i když nic víc není.
Příroda miluje člověka. Člověk miluje přírodu. Ondina miluje Hanse a Hans Ondinu. A tak nějak jim to nefunguje...
Ondinu jsem psala v době, kdy jsem v žádném vztahu nebyla a ani jsem za sebou žádný větší vztah neměla. Ničemu to nepřekáželo. Byla jsem ve stejné pozici, jako mořská panna, která z útesu pozoruje člověka, chce mu být blíž a neví jak.
Vciťovala jsem se do ženy, která je tím nejlepším, co může muže potkat. A přesto mu nestačí. Uvědomovala jsem si však, že je to v pořádku. Ten nepoměr sil. To jinak směřující chtění. Člověk - muž tu cestu světem prostě potřebuje. A někdy se holt nevrátí. Ulítne si a nepřistane.
Mezi dopsáním příběhu a počátkem zkoušení jsem se stihla zamilovat. A konečně jsem pochopila detaily svého vlastního příběhu. Třeba tu krásnou sílu, která je silnější než ego a jeho chtění.
Na Ondině pracoval moc fajn tým. Sonority složil vodní hudbu. Jindra Rychlá navrhla kouzelné kostýmy. A my s Martinem jsme se do toho zcela ponořili.
Mě a Martina by asi žádný režisér vedle sebe na jeviště nepostavil. On je hranatý, já oblá. On je tanečník a já herečka. On je stručný a já pořád něco říkám a vysvětluju. Tak jsme si to raději zrežírovali sami. A troufám si říct, že jsme z naší odlišnosti těžili.
Martin mi ve své choreografii poskytl bezpečí. Dokázal mě zvednout i chytit, čímž mi zvýšil sebevědomí. Pomohl mi zapomenout, že nejsem tanečnice a nazkoušel se mnou sedmiminutový duet. A to jsme ani netušili, že jej zvládneme odtančit na písku, dlažbě i trávě.
No a po premiéře v BuranTeatru jsme do týmu přizvali další parťáky – přírodu a architekturu. A to byla teprve ta pravá Ondina! Vítr se zvedal, zvony bily, slunce zapadalo, komáři na zahradě Vily Tugendhat kousali. Romantika...
Na závěr Vám sem vložím své krátké textíky, které jsme používali k propagaci představení a posléze jsem z nich čerpala i při dopisování scénáře. Třeba na Vás něco z toho šplouchne.
Ze zápisků Malé mořské milované
1) "Chtěla bych kapku obejmout. Ta však nepočkala, stekla. A tak mi postupně prokapalo mezi prsty celé moře. A tak mě oceán kapek objímá, ale sám je netýkavý. Tak bych tedy chtěla aspoň kapku obejmout."
2) "Vlním se v bocích a vyrážím Ti dech, jen abych Ti ho mohla zpátky vdechnout. Vlním se v bocích a trochu Tě pobuřuji, jen abych Tě pak mohla v náruči ukolébat. Posílám vlny do boků plachetnice, ať je tak svůdná jako já. A ty padáš doprava a hned zase doleva. Padáš mi k nohám, které nemám."
3) "Někam spolu zaplujeme a tam spočítám všechny tvoje šupinky a v nestřeženém okamžiku z tebe jednu uloupnu, schovám si ji do kapsy a až přijdeš na to, že ti jedna chybí, šupinkou ti v morseovce pošlu vzkaz o tobě a o mně a o vodě, co téhle krádeže z lásky byla tichým svědkem."
4) "Plula jsem za tebou vší silou proti proudu. Až pak jsem zjistila, že je elektrickej. Dáš si, můj milý, smaženou rybičku? Plula jsem za tebou s nataženou dlaní a těšila se na prstýnek, co mi navlečeš. Až pak mi došlo, že s blánama to nepůjde. Dáš si, můj milý, rybí prsty? Pluju za tebou. Sbalená, v trojobalu. Nesu ti vitamín D a moc doufám, že si mě dáš."
5) "Vadí ti, že pláču? Schovej ten kapesník, nech si ho pro sebe, až budeš mít rýmičku a radši začni stavět hráz. Já už ten proud nezastavím. Nechala jsem se příliš strhnout. Kým, čím? Možná tebou. Možná teď strhnu já tebe a povleču tě po proudu se vším, co nám přijde do cesty. Tak buď začni stavět, nebo vyhlaš třetí stupeň. "
6) Myslela jsem si, že se opírám o tebe, ale byla to jen stěna akvárka. A tak se tě ptám, kdo z nás dvou je vlastně chycený. Vidím, že otevíráš rty, odezírat neumím a vzdušné polibky ti posílat už nechci. A tak nabízím hru kámen, nůžky, papír. Můžeme se těšit z náhodných výher. Na tuhle hru se chytne každý.
7)"Jestli hledáš zlatou rybku, tak ťukáš na špatný akvárko. Já jsem zelená a slizká."
8) "Přitahuje tě, jak si z tebe utahuju? Jak se vyytahuju, že umím chodit po dně? Jak se po tobě natahuju a na to dno tě stahuju? Vím, přitahuje. Tak proč jsi dnes tak odtažitý?"
9) "Mělo by to své výhody, být kreslená. Třeba ta podprsenka z mušlí by lépe držela."
10) "Co by sis beze mě počal? A co si já počnu s tebou?"
Díky všem, kteří jste toho byli a jste součástí.
No a pokud máte pocit, že by to Ondině a Hansovi slušelo i u Vás ve městě, na hradě či u jezera, tak se ozvěte. Třeba něco vymyslíme.
Ondina_Malá mořská milovaná, ProART Company
Premiéra: 30. 11. v BuranTeatru,
autor, režie: Lucie Hrochová, choreografie, režie: Martin Dvořák
hrají: Lucie Hrochová, Martin Dvořák
hudba: Jan Hanák (Sonority)
kostýmy: Jindra Rychlá
Comments