JEDEN HRÁŠEK NESTAČÍ, JSEM PRINCEZNA NA HRACHOVÉM POLI
Aby bylo jasno, nejsem žádný trampík. Neumím v přírodě rozdělat oheň, neumím postavit stan (asi proto jsem zvolila spaní pod širákem) a donedávna jsem se pod širým nebem nedokázala ani vyčůrat. V první etapě mého putování jsem strávila z 10 nocí venku jen 4. Další 4 jsem se vzpamatovávala, sušila a čistila v penzionech a 2 noci u přátel.
Vzhledem však k tomu, že do té doby bylo vrcholem mého spacího dobrodružství přespávání v divadle (spaní v hledišti při „sledování“ tříhodinových her v tom příjemném teplíčku a přítmí je trochu jiné téma a prosím, raději jej teď nevytahujme), vnímám ty svoje čtyři noci venku minimálně jako „noci, o kterých se mi chce psát“.
Do svého Putování kolem ČR jsem schválně skočila úplně po hlavě, abych neměla čas se bát, abych na noc nemusela čekat celý den. Proto jsem 25. června ještě zběsile pobíhala po Brně a vylepovala plakáty festivalu ProART, účastnila se na JAMU první čtené pro chystané představení ateliéru výchovné dramatiky neslyšících a na poslední chvíli kupovala věci jako repelent a gel na ruční praní prádla. Asi abych sama sobě dokázala, že jsem praktická. Až vpodvečer jsem sedla na autobus do Mikulova (zde mi dovolte krátké poděkování kamarádu Zdeňkovi, který na mou výzvu „lidi, připojte se k mému putování“ zareagoval tak, že se mnou putoval z Maliňáku na Zvonařku a zamával mi) a z Mikulova jsem ušla prvních 5 km směrem na západ. Celou tu cestu jsem mlsně hledala své lože.
Tak jsem se bála, že se budu bát! Tak jsem se bála, že mi strachy pukne srdce anebo že celou noc ani oka nezamhouřím a srdce mi pukne druhého dne z vyčerpání. Bylo to ale přirozené. Zaposlouchala jsem se do všech těch zvuků, které mohlo vydávat cokoliv. Smířila jsem se s tím, že je prostě slyšet budu a že to pole, na jehož kraji jsem si ustlala, nepatří jenom mně, ale desítkám dalších živočichů, kteří se prostě pohybují. Přiznávám, že to nebyl zrovna hluboký spánek dřevorubce, ale jednu chvíli jsem měla pocit, jako bych se vpíjela hluboko do země.
Ráno jsem strávila asi půl hodin vyndáváním osin ječmene z krosny a z oblečení. Poučila jsem se, že si příště vyberu méně invazivní obilovinu.
Pro další noc venku jsem si předem vybrala místo na mapě – turistický přístřešek u jakéhosi hrádku, kolem kterého široko daleko nebylo žádné obydlí. Paráda, večer tam už jistě žádné turisty nepotkám a kde nejsou domy, nejsou lidé, a kde nejsou lidé, tam je bezpečí.
Schylovalo se k dešti, když princezna akorát dorazila na svůj hrad. Jaké bylo ovšem překvapení, když jsem místo gotické stavby uzřela zrenovovaný hrádek patřící prodejci vín a sloužící jako ochutnávková stanice. Můj přístřešek pro turisty byl vybetonovaný a vypadal spíš jako garáž. Začalo však pršet, a tak jsem si roztáhla karimatku na betonu a vybalila si večeři.
V hrádku byli dva lidi. Nenápadně a ostražitě jsme se pozorovali zdálky. Kluk a holka. Tahle kombinace slibovala, že mě tu snad nikdo neznásilní (je těžké vymanit se z vlivu babičky, která mě celý život ujišťuje, že všichni muži na světě jsou zvrhlíci, kteří si na mě brousí zuby a pily).
Nicméně jsem se osmělila a se záminkou požádat dva neznámé o vodu a nechat si v hrádku nabít telefon, jsem se s nimi dala do řeči. Zjistila jsem, že poslední autobus s turisty přijíždí k hrádku kolem osmé, ale protože ještě není sezóna a prší, tak tentokrát nikdo nepřijede. I oni dva hrádek brzy opustí a já bych tu snad mohla přespat nikým nerušená a v bezpečí. Občas si tedy na toto místo přijíždí místní omladina dělat párty, ale dnes je všední den a navíc hnusně, tak k tomu určitě nedojde.
Usínala jsem spokojená s tím, jak krásné místo jsem si vybrala.
Už byla tma tmoucí, když mě probudil příjezd auta a hlasy lidí. Vztyčila jsem se ve svém spacáku. Okamžitě jsem začala zběsilými pohyby, které mohly připomínat zrychlené kuklení hmyzu, hledat pepřák. Dle rad cestovatelských portálů jsem ho umístila společně s dalšími věcmi přímo k sobě do lůžka. Najít ho mi dost trvalo, přišlo poučení číslo dvě: pepřák na dně vaku u chodidel není jaksi připraven k pohotovostnímu použití.
Obří škubající se housenka však zřejmě vzbudila u neznámých lidí respekt. Bylo jasné, že o mně věděli, neodvážili se však ke mně přiblížit a po pár minutách odjeli. Dlouho mi srdce tlouklo jako o závod, než se mi podařilo znovu usnout.
Na začátku druháku na JAMU nám pedagogové připravili ve Valdštejnské Lodžii workshop, kde jsme měli společně s portugalskými studenty zvukové technologie vytvořit krátké fyzické představení s využitím interaktivního zvuku. Inspirací nám měly být pohádky Hanse Christiana Andersena.
Já jsem byla „princezna na hrášku“. Když jsem si lehla na postel, rozehrála se mi pod tělem a nedopřála mi klidného spaní. Věřila bych tenkrát v Lodžii, že si jen o pár měsíců později opravdu ustelu na hrachovém poli?
Jedna z těch čtyř nocí pro mě dopadla podobně jako pro tu princeznu. Ve dvě ráno mě totiž probudil mráz. Zkoušela jsem se převalovat, funět, přioblíknout se, představovat si červenou, po hodině jsem ten boj však vzdala a doslova jsem vyklidila pole. Před čtvrtou ranní jsem se vydala na devatenácti kilometrovou cestu, abych došla k teplu, posteli a vodě. A přiznávám, můj krok nebyl svěží, lehký, radostný. V krásném městě Slavonice však byli tak laskaví, že mě na další noc ubytovali již v brzkém odpoledni. A tak se princezna mohla pro další pohádkovou kapitolu vzpamatovat v peřinách.
Když začínám psát tento článek, mám před sebou druhou etapu svého putování. A přestože jsem už zjistila, že noci venku mě nezabijou, ale posílí, bojím se zase. Nerada se loučím se svou postelí, ve které je jistota a do toho přítmí, kde nikdy předem nevidím, jak bude moje lesní či polní lůžko vypadat, kdo všechno mi zazpívá na dobrou noc a jestli se vůbec vyspím, vstupuji s mírně roztřesenými koleny. Ale vstupuju. Tak uvidíme, o čem budu psát příště!