• b-facebook
  • Instagram Black Round

© 2018 by Eva Francová. Proudly created with Wix.com

  • Lucie Hrochová

Hamlet a Tma a Smrt a Lucie

Narodila se a roste. A stejně jak to bývá u lidí, i ji někdo miluje, někdo ji má rád, někomu nevadí a někdo ji moc nemusí. V úterý oslaví pátou reprízu. Naše ročníková absolventská inscenace Hamlet a tma. Já jsem pomáhala při početí, porodu i nyní při růstu, takže patřím k těm, kdo ji má rád - v pozici rodiče zcela neobjektivně avšak přirozeně.


Hamlet se ptá, jestli být nebo nebýt. A my jsme se ptali, jak by si naše postavy přály, aby k tomu „nebytí“ došlo a jak bychom si to přáli my, studenti Ateliéru fyzického divadla.

Pár diváků se pozastavilo, možná i pohoršilo nad tím, že je nám v průměru pětadvacet a dovolujeme si na jevišti přemýšlet o smrti. Myslím si, že si to můžeme dovolit, že smrt patří každému, mladým i starým. My o ní možná přemýšlíme romanticky a naivně, idealisticky. Místy s humorem, ten pomáhá proti strachu. A taky ulítle, protože když už si můžeme vybrat alespoň v myšlenkách, jsme k sobě štědří. Zaobíráme se smrtí adekvátně svému věku a zkušenostem.


FOTO: Matouš Ondra


Za tohle rozjímání o smrti jsem moc ráda. Paní zubatá už kolem mě dost lidí pokosila. Navštívila jsem několikrát nemocniční pokoje, kterými obcházela a rozpočítávala si ententýky dva špalíky, koho si vezme ten večer. Nevyplatilo se mi zavírat oči před jejími zásahy.

V jiných kulturách je smrt součástí každodenního života, není tabuizovaná. Lidé si ji obrečí, pořádně, z plných plic. Oslaví ji. V našich krajích to už moc neumíme. Tři dny po pohřbu už předstíráme, že se nic nestalo. Stejně jako Claudius s Gertrudou ukrátí smuteční obřady a jídlo z karu použijí na svatební hostinu, i my se snažíme vsugerovat si, že už jsou naše rány zahojeny. Ano, život jde dál a možná že mrtví prd ví. Škoda jen, že smrti nevěnujeme o trochu víc pozornosti a místo toho se okamžitě vrháme zpět do světa výkonu. Nebo možná – teď se trochu poopravím nebo taky popravím – škoda že já nevěnuji smrti víc pozornosti a místo toho se vrhám do světa výkonu.


Teď si však tu chvilku dopřávám. A dopřála jsem si ji i v průběhu zkoušení, když nám náš Pierre, vedoucí ateliéru a režisér inscenace zadal čtyři úkoly: napsat text o tom, jak chce zemřít naše postava, jak bychom chtěli zemřít my, jak bychom zemřít nechtěli a jak pravděpodobně zemřeme.


Měla jsem zrovna náladu se těmito otázkami zabývat, tak jsem napsala texty ještě dřív, než se z našeho úkolu záhy škrtlo zadání „nechceme“ a „pravděpodobně“. S těmito dvěma úvahami jsme tedy v inscenaci nepracovali a texty jsme nepoužili, mohu je zde tedy publikovat.

Jak nechci zemřít mi bylo jasné a vůbec mi nevadilo si to pojmenovat. Okolo mé „pravděpodobné“ smrti jsem však dlouho kroužila. Odpověď jsem obešla. Z respektu před životem, smrtí, řádem a věčností. Ze strachu. Z pověrčivosti. Z absurdnosti situace. Pravděpodobnost je pravdě opravdu jen podobná. Pravděpodobnost není ani pravda ani lež. Je to jen přízrak, možná něco jako jedno z možných pojetí ducha zavražděného starého krále Hamleta. Přízrak nám něco šeptá a my si můžeme vybrat, jestli ho budeme nebo nebudeme brát vážně, jestli poslechneme jeho chtění nebo naše…


Může to teď znít, že si trochu protiřečím, přesněji protipíši. Jednou tvrdím, že je škoda před smrtí zavírat oči, podruhé zas, že je absurdní a nemožné se jí do očí podívat. Jenomže smrt je jako život, ne? Jednoduchá a složitá. Ohromná. S tolika odstíny. S tolika tvářemi, které mají tisíce očí. Oči přívětivé, chápající a plné útěchy. Také však oči baziliščí, na které kdybychom pohlédli, tak bychom… umřeli. J Uvažuji, že je škoda zakrývat ty její oči všechny. Zamlčet ji, neseznámit se s ní, a pak se jí jenom bát. Můžeme ji i oslavovat, vítat ji.


Naše Nikolka vložila Gertrudě do úst tuto větu: „Smrt je moje jediná opravdová přítelkyně.“ To byl pohled do očí věčnosti a jistoty.




LUCIE NECHCE

Nemohoucí stařenka odložená do pečovateláku. Tělo jí neslouží, hlava, žel bohu, ještě trochu ano. Manžel už je v pánu už několik let, pokud kdy nějakého měla. Pokud kdy nějaké měla, chodí ji děti navštěvovat jen jednou do měsíce, když dostává důchod. Důchod si odvezou výměnou za pět minut společnosti, strohé odpovědi a pomeranče, které celý život vlastně moc nemusí. Televize v pokoji je nonstop zapnutá a řve, to pro ty hluché. Ona by radši volila ticho. Smrt obchází pokojem a každý druhý večer si někoho odnese. Modlí se, aby už přišla řada na ní. Čeká na to měsíce. Má proleženiny a připadá si jako hnijící mrtvola. Smrt si ji vezme, zrovna když v Poště pro tebe odstraňují stěnu.


LUCIE PRAVDĚPODOBNĚ

S ohledem na genetickou výbavu a způsob žití by Lucie měla zemřít na rakovinu. Všichni by ji pak na pohřbu litovali, že byla tak hodná (ti, co ji znali málo, by dodali „stále usměvavá“) a tak blbě dopadla. Mezitím by se Lucie na onom světě ironicky šklebila. Dávno totiž ví, že právě hodným lidem zloba užírá vnitřnosti. Hodná, blbá, mrtvá. Naštěstí Lucie počítá veškerou pravděpodobnost na poněkud nematematické „ano“ nebo „ne“. Takže ve hře je mnoho dalších smrtelných alternativ.

Je kupříkladu velice pravděpodobné, že se Lucie znovu potká s mixérem a tentokrát už nepůjde jen o prst, ale o celou Lucii. Nebo že Lucie při své další cestě na Island nerozezná aktivní sopku od neaktivní. Nebo že vypukne válka a individua jejího typu budou jako první odstřelována u zdi. Nebo že se jednou tak moc lekne, ať už svého odrazu v zrcadle, nové myšlenky nebo lidské malosti, že se jí samo od sebe či samo sebou zastaví srdce.

Možná ji popraví za to, že je z pozice dosud živé politicky nekorektní k vlastní mrtvole. To by potom znamenalo, že ji vlastní mrtvola přivede do hrobu. A to už zní trochu zacykleně. A v cyklu je nekonečnost. Takže Lucie je… vlastně nesmrtelná.



Zajímá-li vás, jak chci umřít já, moje Ofelie, moji drazí spolužáci a jejich postavy a co nás na tom slavném Hamletově příběhu vlastně zajímá a o čem Vám ho chceme vyprávět, přijďte se podívat do Brna do Studia Marta – 6. a 26. listopadu, 18. prosince a 14. ledna. Využijte příležitosti, stejně jak to bývá u lidí, i ta naše inscenace jednou zemře… Spravedlivá je, ta paní s kosou!


Hamlet a tma, Studio Marta

Premiéra: 11. října 2018,

William Shakespeare a kol.

překlad předlohy: Jiří Josek

Pierre Nadaud (režie), Karolina Ondrová (dramaturgie), Judita Mejstříková (scénografie), Jakub Růžička (asistent scénografie), Tomáš Hrubiš (původní hudba), Jonáš Garaj (světelný design), Vojtěch Kříž (zvuk), Michaela Zemčíková (produkce), Matouš Ondra (fotografie), Daniel Kvašňovský (Hamlet), Matouš Adam (Claudius), Pierre Nadaud (Duch), Nikola Dubovanová (Gertruda), Juraj Mitro (Polonius), Michal Nagy (Laertes), Lucie Hrochová (Ofelie), Tereza Stachová (Horacio), Pavla Kopřivová (Rosencrantz), Rebeka Lonská (Guildenstern)

58 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now