Celý život se potýkám s tím, že moje fantazie je příliš samostatná. Najde si vždy skulinku a tvoří domněnky, smyšlenky a představy, aniž by s ní zbytek mé osobnosti aktivně spolupracoval. A tak se stává, že v mých představách jsou kupříkladu někteří lidé bozi, místa vypadají jako koláže filmových scenérií a situace jsou vesměs dramatické či katastrofické…
Už někdy na jaře jsem se rozhodla, že se vypravím na divadelní či taneční workshop do zahraničí. Zvolila jsem si Itálii, protože chystám inscenaci inspirovanou jednou úžasnou italskou herečkou, a tak jsem chtěla poslouchat její mateřštinu. A pak jsem strávila hodiny googlování, než jsem našla místo na jihu Itálie v kraji Apulie s názvem Casina Settarte. Moje fantazie měla tedy několik měsíců na to, aby si stihla celý workshop včetně místa a lektorů kompletně vymyslet.
Přihlásila jsem se hned na dva workshopy po sobě, protože jsem prahla po tom pořádně si zažít a prozkoumat jedno místo. O náplni seminářů jsem si samozřejmě přečetla, ale stejně jsem se pro ně rozhodla především proto, že mi vyhovoval termín jejich konání. Onu náplň jsem tedy po čase úspěšně zapomněla.
Co je ovšem zajímavé, moje chorobná fantazie si na základě náhodných indicií vytvořila teorii, že workshopy budou spíše meditativní. Nikde nebyl k mání časový harmonogram, a tak jsem tuto informační mezeru vyplnila další teorií a to takovou, že budu mít spoustu volného času a konečně si po tom hektickém roce ve škole odpočinu.
Dovolte mi několik „ha ha ha“ na účet mých nepodložených úsudků.
Workshop s názvem „Poesia e necessitá nel movimento“ vedla skvělá žena: bohyně i ďáblice v jednom vymakaném těle a zároveň čerstvá členka mého seznamu platonických lásek – Julie Stanzak. Účastnilo se ho přes tucet Italů, přesněji řečeno Italek (tudududum: že na jihu Itálie svého budoucího manžela nepotkám, jsem pochopila hned při prvním rozhlédnutí se po tanečním studiu), tři Poláci a dvě Francouzky.
Večer před první lekcí si u jídla všichni vyprávěli o Pině Bausch a to tak moc, že jsem pojala podezření, že se každý den vyhlašuje povinné téma k hovoru. Až druhý den jsem z odposlechu zjistila, že naše Julie Stanzak tančila přes dvacet let u Piny. Došlo mi, že Juliinu tvář znám z filmu Wima Wenderse Pina (2011). Film vznikl na počest této slavné německé choreografky, která výrazně ovlivnila tanec i divadlo konce dvacátého století a aniž by to věděla, nepřímo zanechala stopu i na našem Ateliéru fyzického divadla na JAMU. Mimochodem, pokud jste ten film neviděli a rádi byste strávili sto minut nedýcháním úžasem, vřele doporučuji!
Vraťme se ale k mému relaxačnímu pobytu v Itálii. Workshop s Julií byl na sedm dní. Každý den jsme strávili ve studiu deset hodin. V pětihodinovém bloku byla vždy jedna pětiminutová přestávka. K tomu jsme navíc dostávali domácí úkoly – například připravit si pohybové ztvárnění slova „sklízet“, napsat tělem „nádech“, zatančit čtyři různé podoby vody (kdo mě zná, tak uvěří, že nejvíc jsem si užila vodopád a kostku ledu) nebo vcítit se do zvířete bez kůže.
Po prvním dni jsem psala domů, ať moje ostatky převezou zpátky do Čech a na hrob vytesají: „Zkusila to.“ Byla jsem unavená a vnitřně agresivní. Jsem zvyklá jíst pravidelně pětkrát denně a večeřet v sedm. Na jihu Itálie večeří však nejdřív v devět. Poslední hodiny na studiu jsem tedy trávila nesoustředěná, hladová a naštvaná. Nechápala jsem, jak ta Julie může mluvit o citlivosti ke světu a o vnímání krásy a přitom si nevšimnout, že má na hodině umírajícího frekventanta.
Další dny přinesly prozření. Julie moc dobře věděla, co dělá a kam nás vede. Tímto se omlouvám, že jsem jí v duchu tak křivdila.
Moje tělo začalo mít radost z pohybu a těšilo se, a já si i troufám napsat TĚŠILO SE, na dvouhodinové rozcvičky!
Rozcvička byla směsicí kundalini jógy, baletu a kdo ví čeho dalšího. Učili jsme se Juliiny choreografie, vytvářeli jsme svoje, osvojovali jsme si pohyby kolegů a improvizovali jsme. Jednou jsme tančili u moře. A na konci týdne jsme z materiálu poskládali představení.
Juliina cvičení nám rovnala záda a otvírala hrudník. Myslím si, že zároveň otevírala naše srdce. Workshopu se účastnili profesionální tanečníci i lidé, kteří již netančili několik let anebo vůbec. A v závěrečném představení byli jeden vedle druhého nádherní a zářící. Svými pohyby vyprávěli své životní příběhy, aniž by o tom věděli.
Když Julie odjela, já i další frekventanti jsme se cítili jako ovce bez pastýře. Týden s ní byl natolik intenzivní, že se nám vryl do těla i do duše a já teď s odstupem několika měsíců mohu napsat, že z něj čerpám doteď. První půl den bez Julie jsme však zážitky zpracovávali tím způsobem, že jsme bezcílně bloudili po kempu, neúspěšně jsme se pokoušeli o dělání čehokoliv konkrétního a rozjímali jsme o životě.
Před začátkem druhého workshopu jsem měla ještě dva dny volna, ve kterých jsem, stále opojená Juliinou aurou, odpovídala na všechny otázky a návrhy „ano, proč ne?“. Díky tomu jsem se dostala mimo jiné na návštěvu ke kamarádce jedné frekventantky workshopu. Kamarádka si zrovna stavěla dům tradičním jihoitalským způsobem, bez malty a dřeva. Seděla jsem u této ženy na zahradě v houpací síti a naslouchala jejím úvahám o životě, matkách a odpuštění, které pro mě laskavě překládala do angličtiny. To vlastně nemusela dělat, protože jsem se za týden naučila tolik italských slovíček, že jsem již dokázala porozumět kontextům. Všichni totiž zapomínali, že nerozumím italsky, a tak jsem se v pudu sebezáchovy naučila slova jako doprava, doleva, nohy, ruce, hlava a dopracovala jsem se až ke slovům jako jsou srdce, vlasy a ukolébavka (nýna nána).
Druhý workshop nesl název „Tuning into the wild“. Cvičili jsme v něm Qi Gong, zpívali jsme, improvizovali v přírodě, provozovali kontaktní improvizaci. A ve mně se asi opravdu nějaká divokost probudila, protože mnou začaly proudit emoce a stavy, které se jindy snažím potlačovat. To už tak bývá, když něco rozhýbeme fyzicky, rozhýbe se to i na psychické rovině. A tak jsem si zažívala odmítání a pochybování, nechuť k bytí v komunitě, bolest z dotyku a různorodé projevy ega. Co pro mě ovšem bylo nové, všechny ty „negativní“ emoce jsem si užívala. A přijímali je i ostatní, nebo se mi to aspoň zdálo.
Po zpáteční cestě z jednoho zážitkového výletu do přírody jsem šla několik metrů před ostatními a zpívala si asi hodinu v kuse české písničky. A užívala si samotu. Věnovala jsem si čas, který jsem potřebovala, bez ohledu na to, co si o mě druzí pomyslí a jestli si mě zamilují. To ve mně probudil týden s Julií a rozvinul to další týden zaměřený na vlastní divokost. A šlo to! V zahraničí to asi vždycky jde snáze…
V Brně si již vystrkuju růžky o něco méně. Ale dobře se ví, že tělo má paměť a duše má samozřejmě také paměť a tím pádem má i Lucie paměť, i když se to občas nezdá. A tak se nyní, se vzpomínkou na skotačení v Itálii, nechávám sama sebou zaskočit o něco méně… Arrivederci!