Ten příběh se začal již v létě 2013, kdy do Brna přijela Lucie s kufříkem, jehož kolečka dělala na chodnících ohromný rámus. Byla ještě velmi mladá, nevinná, světa neznalá. Centrum Brna jí připadalo jako labyrint. Všechny ty Masarykovy, Kobližné, Josefské… Jak se v tom jen vyznat? Ach, tenkrát ještě o životě nic nevěděla…
Na festival ProART se přihlásila na doporučení své milované učitelky dramaťáku. „Mezinárodní workshop festival tance, zpěvu, herectví a dalších peforming arts“ – teď už si ani nevzpomíná, jestli ji ten dlouhý (však výstižný) podtitul děsil či ne.
Vraťme se ale k děvčeti s kufříčkem. Když dodrncala na registraci, dozvěděla se, že se na taneční „searching projekt“, který vedl choreograf a tanečník Eric Trottier z Kanady, přihlásila jen ona. Aby jí nebylo na sále smutno, sehnali jí pořadatelé parťáka – baleťáka z brněnského Národního divadla.
Děvče se málem složilo na své zavazadlo. Mělo v tu dobu za sebou zkušenosti čítající dva roky tanečního oboru na zušce. Jinak si celé dětství jen kdesi v koutku četlo Harryho Pottera a ani se nehnulo. S představou, že se ona a její nemotornost schovají někde v houfu frekventantů, se mohla rozloučit. Pánové budou muset „search properly“, aby něco našli!
Za ten týden v Brně se jí stalo mnoho věcí: na těle se jí objevilo asi tak dvacet modřin, nesměle se počala seznamovat s „technikou pádů“, ochutnala poprvé kebab z hladového okna na Kobližné, viděla tolik tanečních představení, že jí pak chodící lidé připadali nepřirození, při závěrečném představení seřvala svého parťáka baleťáka a sklidila za to potlesk na otevřené scéně, vyhrála tričko za nejaktivnějšího účastníka festivalu a zamilovala si ProART.
Další rok už byla členem organizačního týmu a stala se jí další přelomová věc.
Přiznejme, Lucii se občas stává, že se platonicky zamilovává do postarších mužů. Nikdy po nich nic nechce, jen se přiblble usmívá, když je vidí. A když se s nimi, nedej bože, má dát do řeči, je nesmírně trapná. Tentokrát se jí ovšem stalo, že se zamilovala rovnou do tanečního páru – do Barbel a Olafa z Bonnu. Když pak další léto trávila na Islandu a nemohla se ProARTu účastnit, udělala si alespoň při návratu do ČR drobnou (šesti set kilometrovou) zajížďku a navštívila tanečníky v jejich domovině. No, tohle zní moc vznešeně. Vlastně se k nim ještě s dalšími dvěma členkami „Barbel & Olaf fanklubu“, který stihla ze zahraničí založit, napytlíkovala na jednu noc do obýváku.
Osud v podobě ředitele festivalu Martina Dvořáka však zařídil, že se s tanečníky setkala hned další léto na svém třetím ProARTu. Ve Valticích v zámecké konírně s nimi tanečně objevovala všemožné a roztodivné způsoby smrti. Nejraději měla tu, kdy ji honil imaginární býk a pak ji imaginárně rozsápal.
Léto poté strávila opět na Islandu a o to víc si užila „ProARTovský maraton 2018“, ze kterého se ještě dodnes vzpamatovává.
Plzeň, Brno, Valtice (a Liberec, kde ovšem nebyla). Tam se jí všude, tak jako poprvé, stala spousta věcí. Tak kupříkladu: na uvítanou lektora se schovávala na autobusové zastávce, vypila panáka vodky ve slow motionu, bojovala se svým egem a pro jednou vyhrála, zjistila, že některé hvězdy září, některé blikají a některé jsou bohužel jen padající letadla, poprvé byla na veřejnosti jako miss mokré tričko a - zamilovala si ProART ještě víc. Jen ten kufřík už po Brně netahala, stejně jako na ProARTu – je tu doma!
https://www.proart-festival.cz/cz/