Když mi bylo dvacet, ocitla jsem se shodami okolností na Islandu bez zpáteční letenky. Strávila jsem tam přes čtyři měsíce, o dva roky později jsem si našla jiné islandské místečko a pobyla tam dalších devět týdnů. A teď si tak sedím v křesílku v jihomoravské metropoli, vzpomínám na své severské zážitky a přemýšlím, jak by se daly mé tehdejší objevy resuscitovat…
Můj první Island mě uvítal sněhovou nadílkou (rozuměj kalamitou). Byl začátek května a nejchladnější jaro za posledních třicet let nebo tak nějak. Poprvé jsem letěla letadlem (z Berlína do Keflavíku) a poprvé jsem letěla čímsi, co by se rádo klasifikovalo jako letadlo (z Keflavíku na sever Islandu do Akureyri). Zakotvila jsem tam v kraji u jezera Mývatn na obrovské farmě s hotelem a chatičkami, kde jsem pracovala jako pokojská, číšnice a recepční. Dny jsem tam trávila se sedmičlennou islandskou rodinou a později s další mezinárodní pracovní silou: slečnou z Ostravy, chlapcem z Finska a pěti Polkami. Nejbližší sousedé byli vzdáleni 5 kilometrů a nikdy jsem je nepotkala. Aspoň mě nerušili. Nejbližší vesnice byla dvacet kilometrů daleko a v druhé největší islandské aglomeraci Akureyri (17 tisíc obyvatel) jsem byla za celý ten pobyt jen čtyřikrát. S sebou z Čech jsem si dovezla dvacetikilový kufr a bydlela jsem v pokojíčku asi tak dva metry na dva metry – vešla se tam postel, skříň, stolek a já cvičící Jilian Michaels. Některé cviky jsem ovšem musela provozovat pod stolem.
Takhle by se dal shrnout můj první Island ve faktech a číslech. Na co ovšem chci nyní vzpomínat, jsou momenty, kdy jsem se díky ostrovu dokázala sama na sebe podívat jinak – vlídněji a výhodněji.
Omezené materiální vlastnictví, omezený mezilidský kontakt způsobený jazykovou bariérou a samotářským osudem povlékačky postelí a omezené možnosti pohnout se z farmy „in the middle of nowhere“ dohromady s neomezenou, surovou přírodou způsobily, že se začala bořit některá moje psychická omezení.
Zpomalila jsem se. Při každém sprchování jsem si dlouze přivoněla k sprchovému gelu. Ve svém malém pokojíčku jsem měla všechny svoje cennosti vystavené na stole (dvoje náušnice, balzám na rty, ale i dezinfekční gel a uchošťoury) a starala jsem se o ně lépe než o korunovační klenoty. Kalhotky jsem měla ve skříni pečlivě vyskládané do komínku. Stlala jsem si postel.
Zapomněla jsem na to, že něco neumím a prostě jsem se to naučila. Upletla jsem šálu, tři svetry s islandským vzorem a dvoje ponožky. Ačkoliv jsem v Čechách jezdila autem jen pětikilometrové trasy, na Islandu jsem ujela sama sto kilometrů tam a zpátky (pravda, nepotkala jsem ani protijedoucí auto ani křižovatku, přesto to pro mě jakožto pro hysterku byla velká výzva). Účastnila jsem se severského folkového festivalu, tančila jsem tam dánské lidové tance a objevila se v islandské televizi. Třídila jsem ovce. Vlezla jsem do sopečného jezera. Naučila jsem se islandsky klít a hojně a s chutí jsem to praktikovala.
Při svém druhém islandském pobytu, který byl pracovně mnohem náročnější, jsem si vytvořila seznam toho, co mě může při dopoledním uklízení guesthousu potěšit:
1. Někdo z hostů zůstává na dvě noci a já tím pádem nemusím uklízet jejich pokoj
2. Někdo nepoužil horní lůžko na patrové posteli a já ho tedy nemusím povlékat
3. Ve sprše někdo zanechal zbytek voňavého mejdlíčka či šamponu
4. V ledničce někdo zanechal zbytek nutely nebo nenačnutý skyr
5. V restauraci není rušno, a tak mi někdo z kolegů přichází s úklidem guesthousu pomoct
Objevila jsem tam další utajené možnosti – třeba realizování bláznivých nápadů jako je během třech dnů volna dostopovat za kamarádkou na druhou stranu ostrova šest set kilometrů tam a šest set zpátky. Nebo vypustit do světa mládě papuchálka. Nebo si během úklidu zazpívat všechny muzikálové písně, které znám, a pak z toho chraptět. Nebo tančit po zavíračce v prázdné restauraci. Nebo se zamilovat.
Přišla jsem si na to, že když jsem sama v zahraničí, jsem pozornější k sobě i ke světu. Novým jazykem se nejprve naučím „ano“ a používám ho častěji než „ne, možná a příště“. Pevně se ujímám všech šancí na hezký den, protože si uvědomuji, že se do té krásné země možná už nikdy nevrátím. Ani v krásných Čechách však nikdy do stejné řeky nevstoupím, jó, jó, já vím…
Ačkoliv mi to nějakou dobu trvalo, zjistila jsem, že Islanďané stejně jako jakákoliv jiná národnost nejsou Bohové. A ani pobyt na Islandu není jen božský. Tři týdny neustávajícího deště a mlhy uprostřed července mluví za své. Stejně tak jako pár probrečených dní a desítky probuzení nočními můrami.
Co se ovšem nedá popřít, suma sumárum mi bylo moc dobře a stačilo mi k tomu mnohem míň. A tak doufám, že po tomto rozjímání nad mým Islandem (který budu už asi navždy nazývat „mým“, i kdybyste na něj letěli všichni) začnu alespoň znovu čuchat ke sprchovým gelům.
Mám teď brusinkový, co Vy? :)