• Lucie Hrochová

Přátelím se s nebesy a spolčuji se s negativním

Bylo mi třináct. Na hlavě jsem měla odrůstající peroxidovou blond. Nosila jsem svítivě růžové tílko s nápisem „no angel“ a široké hip hopové kalhoty a různé jiné nepřístojnosti. Byla jsem parádní šprtka a poslouchala jsem Lucku Vondráčkovou. Bydlela jsem na Vysočině v nenápadné vesničce, ve které jakoby se spojila dvě rčení- chcíplý pes tam dává dobrou noc.


Místo činu: obývák. Podezřelá: píše a nemá zub.

Někde na tom místě někdy v té době se v mé hlavě zrodil nápad napsat knihu. Chtěla jsem si vytvořit svůj svět jako Rowlingová. Za své pole působnosti jsem zvolila nebe, protože se mi zdálo být jinými spisovateli na rozdíl od kouzelnického a upírského světa zatím nevyčerpané. Bez zaváhání jsem se rozhodla rozdat svým hlavním hrdinům cizojazyčná jména, protože česká mi zněla divně. Sedm měsíců jsem rukou psala svůj příběh do sešitu a zároveň jsem jej ťukala i do starého stolního počítače umístěného v obýváku, kde se zbytek mé rodiny koukal na Ordinaci v růžové zahradě. Při předčítání vznikajícího díla však rodina televizi ochotně vypnula.

Používala jsem písmo Comic Sans a první kapitolu knihy jsem pojmenovala Žhavé novinky. Hlavní myšlenka doteď existuje napsaná černá na bílém, měla jsem v ní jasno: „Nemůžeme existovat beze zla. Teprve s ním si uvědomujeme, jak krásný ve skutečnosti život je!“ Jo a taky jsem používala hodně vykřičníků…

Knihu jsem pojmenovala Přátelství z nebes a vzrušovalo mě, že by se mezi fanoušky mohla uchytit zkratka PzN. Proto jsem později druhý díl pojmenovala jako Poznání z nebes, aby fanoušci mohli zavést pojem PzN2. Myslím, že jsem byla jediná, kdo o této geniální zkratce věděl a kdo ji užíval, pevně však věřím, že jsem měla nějaké fanoušky.

Knihu mi v roce 2009 vydalo nakladatelství Akcent. V 500 exemplářích. Zjišťuji, že už je vyprodaná. Není však proč zoufat. Jeden výtisk vlastní i brněnská Mahenova knihovna - momentálně se nachází na pobočce v Kohoutovicích. Druhý díl vyšel v roce 2011 po 300 kusech. Knihy tedy nejsou do páru, ale nevadí, nejsou to ponožky.


Pamatuji si, že mě před těmi deseti lety na vydání knihy fascinovalo, že až umřu, zanechám v ní na světě kus sebe. Tehdy jsem tím „kusem sebe“ myslela asi celkovou esenci mé bytosti. Takový výtažek z Lucie Hrochové a jejího poselství s vykřičníkem.

A teď mě fascinuje, že jsem si nejen pro svět, ale i sama pro sebe zakonzervovala otisk třináctileté Lucinky a všeho, čemu věřila, o čem snila a co na životě podtrhovala. Tehdy mně nedocházelo, že se moje esence bude proměňovat, v něčem více, v něčem méně. A že místo vykřičníku začnu používat spíše tři tečky…

Příběh je o přátelství dvou náctiletých dívek a o boji mezi anděly a jejich protějšky – těmi ovšem nejsou ďáblové. Na čerty jsem nevěřila a nevěřím dodnes. Proti andělům se v mých knihách staví Spojenci Negativity.

Moc jsem se s tím nemazala. Jednu z hlavních hrdinek jsem zabila již ve třetí kapitole. Za smrtí jsem ovšem okamžitě viděla další život. O tom jsem nepochybovala.


V té době jsem tak celkově „nepochybovala“. Nepochybovala jsem o svých schopnostech knihu dokončit, nepochybovala jsem o tom, že mi ji někdo vydá, nepochybovala jsem o síle pozitivního myšlení. Sice jsem už byla dost velká na to, abych dělila svět a jeho obsah na dobrý a zlý, ale neubránila jsem se dělení na pozitivní a negativní a asi jsem ani o tomto náhledu nepochybovala.

Sebe jsem tehdy situovala do pozitivní sekce, samozřejmě beze vší pochybnosti. Však to také byla doba, kdy jsem kromě knihy psala také divadelní hry, v nichž jsem si nadělovala jedině pozitivní role, které vždycky všechno vyřešily a každý je měl rád. A psala jsem verše jako:

„Znám samé lidi s krásnou duší, co vědí, že jim úsměv sluší.“

Teď přemítám, jestli by se dal v těch deseti letech, které mě dělí od mého „tehdy“, vysledovat konkrétní moment, který spustil můj současný příval pochybností. Nebo jestli to byla celá řada událostí, která kolem mých hlavních myšlenek, kategorizací a optimistických veršů začala kreslit otazníky. Anebo jestli za to může prostě jen dospělost.

V tom svém „tehdy“ jsem sice už tušila, že v nebi možná nebude škola jménem Zlatá hvězda s perleťovými chodbami, jako v mé knížce, ale ani trochu mě nenapadlo váhat, jestli existují andělé. Teď se někdy dostávám do stavů, kdy se ptám, zda vůbec je láska a zda vůbec je Bůh a zda vůbec je řád a zda má vůbec člověk duši a zda vůbec jsou pojmy láska, Bůh, řád a duše synonyma. Odpovídám si různě, většinou však po dlouhých analýzách uteču k syntéze a nakonec se, v podstatě bez důkazů a jen z čiré touhy po životě, rozhoduji pro „ano“ a pak lásku, Boha, řád a duši s omluvným úsměvem resuscituji.


Naději jsem nedávno tak trochu pohřbila zaživa. Kaboním se, kdykoliv se o ní někdo zmíní. Zklamala jsem se v ní. Pochybuji – opět- o její funkci. Pořád jenom civět na světlo v dálce a doufat, že mi jednou osvítí celý svět, to už mě nebaví. Raději bych se naučila vidět ve tmě – jako kočka. Raději bych si chtěla užívat žití v tajemném šeru. Raději bych se chtěla přestat bát tmy, než marně čekat, jestli přijde světlo, které zazáří a ukáže mi všechnu krásu naráz – beztak by mě oslepilo.

Přesto se mi sem však dere myšlenka, která by se dala označit jako nadějná. Ale protože mi momentálně tohle slůvko vadí, označím ji spíše jako vizionářskou:

Možná někdy přijde den, kdy se i na tento článek se všemi jeho pochybnostmi podívám jako na otisk mladé Lucie a budu vidět svět v úplně jiných metaforách a vadit mi budou úplně jiná slova. A místo vykřičníku, třech teček a otazníků budu používat stabilní, pevnou a prostou tečku.

…?!

123 zobrazení
  • b-facebook
  • Instagram Black Round

© 2018 by Eva Francová. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now