• Lucie Hrochová

Pěšky kolem České republiky - Etapa č. 1 (9 denní)

Aktualizace: 30. zář 2018

TA OKURKA UŽ PROŠLA


„Čerstvou zeleninu přivezou zítra,“ oznamuje mi mladá prodavačka v Jednotě, když mě vidí, jak váhám nad scvrklou okurkou.

„To už tady nebudu,“ řeknu spíš pro sebe než pro ni.

Slečnu to však zaujme: „Vy nejste odtud? Odkud jste? A kam máte namířeno?“

Náš hovor přilákal ze zadní strany prodejny její kolegyni, možná jen o pár let starší než jsem já.

„Jsem z Vysočiny, ale žiju a studuju v Brně. Právě obcházím Českou republiku.“

Kolegyně vyvalila oči.

„Pěšky?“

„Ano.“

„Sama?“

„Zatím to tak vypadá.“

„A to se jako nebojíte?“

„Moc ne.“

„A to vás to jako baví?“

„Ano.“

„Nech ji, prosím tě, je mladá,“ zastala se mě prodavačka od zeleniny. Její kolegyně však jakoby ji neslyšela, měla oči jen pro mě.

„Takže vy jako jdete…“

„Ano.“

„Pěšky.“

„Ano.“

„Sama.“

„Ano.“

„A baví vás to…“

Mladá žena asi ještě dvacetkrát zkonstatovala, co to vlastně dělám. Přiznávám, že ráda při psaní užívám hyperbol, ale údiv této prodavačky byl sám o sobě natolik velký, že kdybych jej ještě nadsadila, zřejmě by se mi nevešel na papír.

Ta žena byla v šoku. Totálně vyvalená, řekla bych. Samozřejmě se setkávám s různými reakcemi na své nápady, ale téhle paní jsem chtě nechtě zprostředkovala tak silnou emoci, že i můj organismus musel zareagovat emocí. V mém případě to byl smích. Stály jsme naproti sobě v Jednotě vedle scvrklé okurky, kde se náhle zastavil čas – ona vyvalená, kladoucí pár stejných otázek pořád dokola, já vysmátá odpovídajíc vesměs „ano“.

„A co z toho jako máte?“

„No co by, zážitky,“ odpověděla za mě prodavačka od zeleniny.

„Máte blog?“

„Chystám ho,“ přikývla jsem.

„Tak vidíš, slečna si dneska napíše do deníčku, jak tě tady na vesnici potkala, jak ses jí vyptávala. Já vám rozumím, slečno, jen poznávejte, dokud nemáte děti, pak už se nikam nepodíváte!“


Kdo se smějte naposled, ten se směje nejlíp, uvědomila jsem si, když jsem kráčela několik kilometrů v dešti. Kdyby přede mnou udivená prodavačka stála teď, už by moje odpovědi nebyly tak suverénní.

Ano, ptám se tedy teď sama sebe, kde je * (za hvězdičku si prosím doplňte kletbu dle své libosti) alespoň špetka logiky v tom, že se vydávám sama na několikadenní pochoďák s vyhlídkou toho, že chci-li dostát svého cíle, čeká mě ještě mnoho dalších etap takových pochoďáků? PROČ a CO Z TOHO? Zahrajme si znovu doplňující hru, místo této * si každý řekněte způsob, jak lze mnohem zábavněji či odpočinkověji trávit prázdniny.

Přátelé, kamarádi, na PROČ a CO Z TOHO nemám jasnou odpověď. A upřímně, vůbec si nejsem jistá, zdali tento způsob léta není jen mou poněkud nešťastnou inklinací k extrémním nápadům či zvrácenou libůstkou v dotahování věcí do konce (v knihách čtu i ISBN).


Co mě však těší i děsí, jediný, kdo může určit, zdali tato kapitolka bude v mém životě pitomostí či radostí, jsem já sama.


Pokusila jsem se však o malou úvahu týkající se chození: možná mi během mé cesty něco DOJDE, možná na něco PŘIJDU. Možná mi něco nebo někdo SEJDE z očí, SEJDE z mysli. Možná si PROJDU vzpomínkami, a pak se to, co mi SCHÁZÍ, začne zdát daleko SCHŮDNĚJŠÍ. Možná mi moje cesta PŘIJDE na chuť, možná ji ohodnotím slovy „UŠLA“ nebo během ní POJDU, protože sním okurku s PROŠLOU dobou trvanlivosti. PŘIJDE na to, jestli u sebe POCHODÍM se svým OPTIMISMEM nebo jestli všechno PŘEJDU bez úsměvu. Snad mi to VYJDE, aniž by mi UŠLO, že už mi UCHÁZÍ plyn. Tak už ODCHOD. (A protože nám ZÁCHOD dřív nebo později stejně PROJDE hlavou, tak ho sem formou této závorky taky napíšu.)





0 zobrazení
  • b-facebook
  • Instagram Black Round

© 2018 by Eva Francová. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now